Australák na agility? Ty jsi se zbláznila!

„Australák? Ty jsi se snad zbláznila! Nechceš si to ještě rozmyslet a pořídit si borderku?“ „Ježiš to si nekupuj, ty jsou úplně blbý!“ „To ti určitě nebude běhat.“ Takhle nějak vypadaly nejčastější reakce mých známých a přátel agiliťáků na moje rozhodnutí pořídit si australáka. Jenže tohle rozhodnutí nevzniklo ze dne na den a k mému vysněnému štěňátku vedla dlouhá cesta, která trvala asi 3 roky.

Plemeno australský ovčák jsem poprvé viděla v knize o výcviku psů, když bylo mojí kavalírce Amy asi půl roku. Samozřejmě mě zaujali svým zvláštním vzhledem, a tak jsem o nich začala hledat další informace. Podle standardu se jedná o psa ostražitého, velmi inteligentního a aktivního.

V té době jsem ještě neměla s výcvikem takové zkušenosti a z popisu jsem si na takového psa netroufala. Jenže mi to nedalo, Amy byla mladá a tak jsem měla spoustu času nejenom získávat zkušenosti, ale také se o těchto krásných psech dozvědět více.

S Amy jsme se mezitím začaly věnovat agility a úplně tomuto sportu propadly a tak se postupem času změnily moje priority a z původně plánovaného pěkného chlupáče jsem začala pokukovat po atletičtějších typech s pracovními vlohami.

V únoru 2013 jsem viděla na závodech fenku Izzy a zamilovala se. Zhruba ve stejné době jsem také objevila plánovaný vrh v rakouské CHS Let’s talk about a zamilovala se podruhé, tentokrát do hnědého psa z Francie jménem Roy. Našla jsem i další plánovaný vrh, kde byl otcem, ale načasování hrálo proti mně, vzhledem k tomu, že jsem právě končila VŠ.

Když koncem srpna CHS Wäka oznámila, že bude krýt Izzy. Nechala jsem se hecnout od kamarádů a napsala chovatelce. Chovatelka Irena vybírala krycího psa pro Izzy velmi velmi dlouho a do poslední chvíle nechtěla nic prozradit. Koncem listopadu mi zavolala, že se právě vrátili z Francie, mají nakryto a tatínek štěňátek je právě Roy. Na fenu bylo 6 zájemců, takže jsem stejně neměla nic jisté a musela jsem čekat, jestli se nějaká holčička pro mě narodí.

Štěňátka se narodila 24. 1., 3 feny a 5 psů a jedna byla pro mě. Ten večer jsme byli s kolegama z práce utužovat kolektiv a pili jsme whiskey. Tohle jméno jsem měla už ve výběru, takže bylo jasno. Navíc mají štěňátka v rodokmenu psa se stejným jménem (Taylor’s Whiskey), který je mojí holčičce podobný.

Věřím, že to byl osud.

Celý ten příběh vnímám od začátku jako osudový a proto mi nejspíš budoucí tréma na závodech byla dopředu předurčená. V kombinaci s nelichotivými komentáři mých přátel v době pořizování štěněte to ani jinak dopadnout nemohlo. Od začátku jsem cítila tlak okolí, ale hlavně můj vlastní tlak na sebe sama.

Musela jsem zkrátka od začátku udělat vše správně. Jakákoli chyba nepřipadala v úvahu. Musela jsem všem dokázat, že se pletou a že tenhle australák se rozhodně pro agility narodil. V té době jsem ve svém okolí neměla trenéra, kterému bych dostatečně věřila. Proto abych měla jistotu, že naše předzávodní příprava bude perfektní, přihlásila jsem se do on-line kurzů uznávané závodnice a několikanásobné mistryně světa Silvie Trkman.

A  čím víc jsem se snažila, tím větší zájem okolí to přitahovalo. Připadalo mi, že najednou všechny zajímalo, jak nás Silvie připraví, co právě trénujeme a jestli toho náhodou netrénujeme příliš mnoho. Tlak rostl a rostl. Navíc jsem jako těžký perfekcionista věděla, že rozhodně neumíme vše dle mých představ.

Tlak přicházel hlavně z vnitřku.

Nakonec jsme začaly závodit, ale kvůli tlaku, jaký jsem na sebe vyvíjela a jaký jsem kolem sebe vnímala, nebyly naše výsledky úplně růžové. Čím víc mi na tom záleželo, tím větší stres jsem pociťovala. Sama jsem si vypěstovala extrémní stresovou reakci na závody. Připadala jsem si špatná a okolí mi moje myšlenky zrcadlilo zpátky v podobě nepříjemných poznámek.

Musela jsem udělat ohromné množství práce na sobě, abych se dokázala postavit na start v klidu a v pohodě a cítila se na závodech dobře. Spoustu práce, abych se dokázala vyrovnat s chybou a ještě víc práce, abych se nestarala o to, co si o mě druzí myslí. A ještě spousta nikdy nekončící práce je přede mnou, protože dokud dýcháme, tak osobní rozvoj pokračuje na cestě životem s námi.

Je to všechno v naší hlavě.

Je to všechno jen v naší hlavě. Tlačíme na sebe, chceme být lepší, chceme dokazovat sobě i druhým, že na to máme. Všechny problémy si působíme sami. Tím, že si připadáme ne dost dobří, strachujeme se o to, co si o nás myslí ostatní, jestli se na nás někdo dívá, jestli nás přijmou. Sami sebe kritizujeme a shazujeme, nemáme pro sebe vlídná slova a máme pocit, že si úspěch vlastně nezasloužíme.

Naše myšlenky určují, jak bude vypadat náš život. Máme tendence hledat v okolí potvrzení toho, co si sami myslíme. A okolí nám mile rádo vyhoví. Takže pokud chcete změnu, začněte u sebe, ve své hlavě, u svých myšlenek. Vědomě se přestaňte kritizovat a místo toho k sobě promlouvejte vlídným hlasem. Sami sebe utěšujte, je-li to potřeba a buďte sami sobě nejlepším přítelem.

Předcházejte problémům.

Předcházejte problémům, pokud to lze. Když totiž spadnete do bahna nedostdobráctví, jen těžko se z něj leze ven. Dobrá zpráva ale je, že to je možné a že naše myšlenky můžeme ovlivnit. Můžeme ovládnout my je a nenechat se jimi ovládat. Jen tak můžeme předcházet problémům, které nás na závodech rádi doprovází – nervozitě, strachu i nízkému sebehodnocení a dalším.

Ne nadarmo se říká, že naše mysl je jako zahrada. Můžeme v ní vypěstovat květiny a nebo plevel. Volba je jen na nás. Já vám přeji, abyste ve vaší zahrádce mysli pěstovali jen ty květiny <3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *