Můj příběh

Miluji psy a práci s nimi. Mou největší vášní je agility a dnes si ho opravdu dokážu užívat se vším všudy. Užívám si závody uvolněně, bez stresu, strachu a nervozity. Vím, co můžu od sebe a svého psa čekat. Nehroutím se z chyb a beru je jako součást procesu. Nenechám se ničím rozhodit a případné poznámky házím za hlavu. Agility je zkrátka můj životní styl a dnes už je pro mě zábavou na všech jeho úrovních.

Ale ještě nedávno bylo všechno jinak …

Vždycky jsem byla docela trémista, ale opravdu extrémní trému jsem jako student nikdy nezažila. První velkou trému jsem zažila jako dítě na recitační soutěži, kdy jsem před vystoupením plakala a nechtěla jsem připravenou básničku za žádnou cenu přednést veřejně. Od té doby jsem nic podobného nezažila, vše mělo teprve přijít. Tu pravou trému jsem totiž poznala až během pronikání do tajů psích sportů.

Prvního psa, kavalírku Amy, jsem si pořizovala jako parťáka poté, co jsem nečekaně přišla o mou milovanou kočku. Amy byla velmi hyperaktivní štěňátko a nikdo nechápal, kde se to zrovna v tomto údajně klidném plemeni bere. Brzy jsme se spolu začaly učit základy poslušnosti, postupně i nějaké triky a nakonec jsme zkusily agility.

Propadla jsem sportu se psem.

Sportování se psem jsem naprosto propadla. Hltala jsem každou knihu o výcviku a nejšťastnější jsem byla na cvičáku. Brzy jsme začaly jezdit i na závody v agility a v dogdancingu. Tenkrát jsem ještě na agility moc nervózní nebývala, zato jsem si to vynahrazovala na dogdancingu, kde jsem si byla méně jistá Amynou spoluprácí.

Pořád to ale byla zcela normální běžná tréma. Ta pravá velká tréma ke mně přišla až s pořízením mého druhého psa – vysněné australské ovčačky a zároveň prvního psa pořizovaného skutečně na sport.

Její sportovní přípravě jsem se pečlivě věnovala. Však to také byla moje budoucí sportovní naděje! Trénovala jsem jí sama s pomocí online kurzů Silvie Trkman. Toužila jsem po tom, aby vše bylo perfektní. Chtěla jsem to tak moc, že to bylo spíše na škodu a tlak, který jsem na sebe vyvíjela se později projevil na závodech.

Nakonec ta chvíle, na kterou všichni tolik čekají, přišla. Nastal čas předvést výsledky naší práce.

A tehdy to všechno začalo …

Už večer před prvními závody jsem nemohla spát. Ráno mi bylo špatně, žaludek a střeva protestovali. Vydala jsem se do neznáma a téměř celou cestu v autě mi z očí tekly slzy a nešlo to nijak zastavit. Když jsem dorazila na místo, rozklepala jsem se, nemohla jsem dýchat a bylo mi fyzicky špatně. Po každém běhu mě přepadávaly další záchvaty pláče. Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to a cítila jsem stud při pomyšlení, že si toho někdo všimne.

Na dalších a dalších závodech se situace jen zhoršovala. Ubývalo pláče mezi běhy, ten zůstával jen v autě cestou na závody. Zato se ale přidaly další projevy stresové reakce. Těžkly mi nohy a nedokázala jsem se vůbec rozeběhnout. Asi si dokážete představit, jak mé běhy s takovou nervozitou vypadaly.

Postupně za mnou chodili ostatní závodníci a komentovali mé běhy. Všechny poznámky jsem si brala osobně. A že jich bylo! Začala jsem mít strach na závody jezdit a s každou poznámkou jsem se několik dalších měsíců neodhodlala nikam jet. Záměrně jsem si vybírala takové závody, kde mě nikdo nezná, ale ani to nepomáhalo.

Uvědomovala jsem si, že mám problém, a tak jsem sedla k počítači a zkusila vyhledat frázi: „tréma ve sportu“. K mému překvapení pro mě Google žádnou odpověď neměl. Proto když mi život přihrál do cesty můj první seminář osobního rozvoje, neváhala jsem s účastí ani minutu. Ale ani to neměl být ještě konec.

Jednoho dne jsem jela na závody, které se konaly ve vedlejším městě. Jela jsem si jen něco vyzvednout, nezávodila jsem a dokonce jsem s sebou ani neměla psa. Přesto jsem se cestou tam cítila hrozně a atmosféra a lidi na místě mě převálcovali natolik, že jsem se sesypala a propadla v hysterický pláč.

To bylo moje dno a od toho dna jsem se později odrazila.

Když jsem se uklidnila a dojela domů, cítila jsem se opravdu špatně. Nikomu bych to nikdy nepřála. Tehdy jsem si slíbila, že na to přijdu a svoje strachy a nervozitu porazím. Moje odhodlání mě dovedlo k množství seminářů, koučingů, přednášek a on-line kurzů. Jednotlivé dílky skládačky postupně začaly zapadat do sebe. To co bylo kdysi nemyslitelné, najednou začalo získávat ty správné obrysy a s každou další těžce získanou informací se tvořil nový obraz. Obraz světa, kde je možné si závody užívat.

Po této zkušenosti nechci, aby pocity a stavy, které jsem zažívala já, prožíval někdo další. A protože informací na toto téma je stále nedostatek, rozhodla jsem se svoje zkušenosti sdílet s těmi, kteří je potřebují.